Jmenuji se František Hrdlička (nar. 8. 3. 1958), rodák ze Šumavy. V dětství se rodina přesunula na Bystřičku, kde otec našel práci v rekreačním středisku. Po rozvodu rodičů otec odešel na Ovčárnu do Jeseníku, matka zůstala se mnou na Bystřičce, sestra se vdala do Bohumína. Po vojně jsme se dočasně vrátili na Šumavu, poté jsem vyměnil byt do Ostravy.

V Ostravě jsem krátce pracoval na Správě sídlišť (výměny bytů), brzy poznal budoucí manželku a po roce a půl jsme se vzali.

1. generace: Dědeček Otmar Linhart (nar. 1907) z Prahy, Přiženil se do Ostravy a v roce v záší1929 nastoupil na šachtu Louis do Vítkovic; v roce 1942 úraz levé nohy a čtyřnásobná zlomenina pánve, poté práce na povrchu, a v roce 1952 opět fáral na dole až do roku 1963, poté opět práce na prvrchu. dožil se 73 let. Měl fotokomoru a velký archiv fotografií z Jeremenka – při likvidacích znehodnocen a spálen.
2. generace: Božena s Otmarem měli dceru Slávku. Slávka si vzala Zdeňka (r. 1935) ze Zlína, který přišel v „lánské“ akci a nastoupil na Jeremenko v 50. letech jako učeň, pracoval do roku 1983.
3. generace: Já jsem nastoupil v roce 1984 na důlní dopravu/údržbu (později předák od 1. 11. 1989; po roce 2005 technické funkce – revírník/TAZ).
4. generace  - Tomáš Hrdlička – 

Další příbuzní: Břeťa (1958 povrch, 1961–1994 v dole), Tchán Zdeněk měl 2 bratry  (Láďa a Jirka). A ti také fárali na Jeremenku. Jirka měl těžký úraz (zával), revírník Žáček mu zachránil dýchací cesty; později následky (epilepsie, invalidní vozík).

Mimořádné je, že více generací i většina širší rodiny pracovala právě na Jeremenku.

U dnešní automobilové burzy bývala zahrada a struha (náhon) z Ostravice do Vítkovic; dodnes teče trubkami pod mostkem. Tunel nad Místeckou nesl výtlačné potrubí a lanovku na haldu Jeremenka (dnes Hornbach). Odkaliště důlních vod – rybníky na sedimentaci kalů, u Jeremenka potrubí směrem k Alexu, dva střídavě využívané rybníky, bahnitý nebezpečný terén.

Kolonka u Vítkovického nádraží – soudržná komunita, většina rodin havířských. Dvojdomky, občasné vnitřní spory, navenek jedna parta. Ženy se scházely u obchodu. Lidé se chodili ptát na osud šachty, vysvětloval jsem útlum a přechod na vodní jámu.

Rodinné vztahy: dědu jsem nepoznal; s tchánem vztah dobrý, jen jsem s ním nepil (jsem abstinent a nekuřák). Přezdívka tchána „čalamáda“ (nosil na směnu saláty).

Základní vojenskou službu u Pohraniční stráže na Šumavě (nástup 1978, ve 20 letech). Nabídky ke vstupu do KSČ jsem odmítal – děda (zakládající člen, předseda Národního výboru v 50. letech, vyznamenání od prezidenta Husáka) mě varoval: „Do strany nechoď, něco přijde.“ Otec byl policista a komunista. Dědova slova se po 20 letech naplnila. 

Původně technik a automechanik, do hornické rodiny jsem se přiženil; tchán pracoval na Jeremenku. Věděl jsem, že na šachtě jsou lepší peníze. Tchán mě rok „prověřoval“ kvůli disciplíně a spolehlivosti, poté mě pustil „na šachtu“.

Nástup 1984, úvodní školení tři dny na dole Rudý Říjen. Přijetí do kolektivu důlní dopravy (vedoucí Milan Kahánek; Emil z Kolonky – přítel tchána). Druhý den na doel Alexandr při výklizu chodeb byl extrémně náročný; aklimatizace asi týden.

Pracoval jsem převážně na Jeremenku které bylo propojeno v podzemí s dolem Hlubina. Při nemožnosti vyfárat na Jeremenku se chodilo v podzemí na Hlubinu a tam, vyfárat. Také se jsem se pohyboval na dole Alenander v Kunčičkách kde jsem vlastně na dole začínal. 

Na Alexandru kolem let 1984/1985  - No dokonce tam se potom zkušebně dělal vrt,  zkoušeli, že vlastně chtěli hloubit jakoby šíbíky, tak se tam udělal dvou set milimetrový vrt, kde propadával ten propad a pak se vrtala třímetrová jáma mezi patrama,  a my jsme tam chodili na to odtěžení.

Těžba na Jeremenku zhruba do 8. patra (cca 1016 m), později podpatro; uvažovalo se o prohloubení (80. léta) – Slováci z Prievidze razili úpadnici, plán další těžní stroj; po revoluci projekt skončil. Dočasně vznikla provizorní čerpací stanice pod patrem; pracovalo se až kolem 1100–1130 m v prachu a špatné viditelnosti. Těžba skončila kolem 1992; 

Propojení: z Jeremenka bylo možné přejít na hlubinu a na Alexandr; některé směry vedly přes Bezruč (pluh). 

Hlavní geolog dohlížel na bezpečné směrování vrtů mimo rizikové zóny. Před prorážením a postupy do pole se dělaly velmi dlouhé vrty kvůli prevenci průvalů – přesto to byl velký strašák.

Ranní rozdělení práce v dílně, nutné sjet do 6:10. Údržbový kolektiv měl v nejsilnější sestavě 16 lidí před ukončením těžby. Dvě služby po dvou lidech, šest vybraných se střídalo po týdnech (pohotovostní režim).

Odpovědnosti: čerpací stanice, těžní zařízení, náraziště, výklopníky, sypné body; čerpání kolejových překopů; údržba čerpacích stanic. Předák (původem soustružník) dobrušoval díly; co šlo, se „utočilo“, svařovalo, zesilovalo.

Nové komponenty z ČKD se před montáží rozebíraly, uvolňovaly a zesilovaly spoje a sváry (prevence zadření, praskání kolejnic). Posunovače na vzduch se preventivně upravovaly. Dlouhodobé havárie nebyly, spíš průběžné opravy (praskliny, výměny).

Jeremenko byl „mokrá“ jáma č. 3 s čerpáním v jámové tůni; původně ventil až za sifonem – několikrát zatopeno, později úprava pro spouštění shora. Někdy zásahy ve vodě až „po prsa“.

Mezi 7. a 8. patrem byl detrit („mořské oko“) se slanou vodou, která rozkládala železné potrubí – používána plastová, i když náchylná k praskání. Voda se sváděla vrtanými sběry na 8. patro. Horníci měli v minulosti improvizované „koupaliště“ na mezipatře; voda byla považovaná některými za „léčivou“ (kožní potíže). A my jsme na tom mezipatře pracovali  právě tam, jak jsem říkal, že tam vyvěral ten detrit, že tam vlastně  horníci chodili pro tu zázračnou vodu. Tam totiž ten, kdo měl lupenku nebo takové ty plísně, tak to všechno vyléčila ta voda. Oni si to normálně odnášeli v barelu. I ten strýc co tam farál v těch padesátých letech, měl problémy protože on dělal na přípravě a on v těch gumákách chodil furt na boso , tak on měl hrozné nohy a nosil si to v tom pětilitrovém barelu domů a tak si tak léčil ty nohy .

Hladina se díky čerpání drží kolem 580 m, odtok do Ostravice. Varování: pokud by se narušilo ochranné ložisko detritu, důl by byl během 8 vteřin zatopen bez možnosti úniku. Hlavní geolog dohlížel na bezpečné směrování vrtů mimo rizikové zóny. Před prorážením a postupy do pole se dělaly velmi dlouhé vrty kvůli prevenci průvalů – přesto to byl velký strašák.
No, zažil jsem též takovou dost krutou historku. Já jsem dělal s Jardou Chlopčíkem a jeho táta tam zahynul. To byla taková tragédie, oni tam někde v úpadnici začalo hořet., to bylo nějak v 70. letech, No a oni, aby zachránili důl, tak oni je tam zařiva zazdili. A to prý potom, když po nějakých letech to otevřeli, tak prostě tam byli, oni tam byli ještě jakoby tak, ale oni neměli vůbec prsty, nehty, jak se škrabali, chtěli to se dostat prostě, to byla tragedie.

Od nástupu v roce 1984 do roku 2005 jsem si denně zapisoval směny, pracoviště, úkony; přesčasy červeně (ročně až 400 hod., údržby těžního zařízení často o víkendech). Mám také schovány výplatní sáčky (chybí jeden za 35 let).

1989 povýšení na předáka údržby bez členství v KSČ; následoval tlak na vstup a kandidaturu, nabídky zvýšení platu, po 17. listopadu rychlé obraty. V kolektivu bylo mnoho komunistů, reakce opatrné, se strachem z nejistoty.

Po roce 2005 přechod do THZ/TAZ a technických rolí (revírník, technický dozor těžních zařízení, lan, jámy). Zodpovědnost byla náročná, podepsala se na zdraví.

Únava, usínání, opakované odběry; neurolog na poliklinice urychlil přijetí po kolapsu. CT ve Vítkovicích, zjištěno krvácení do mozku; přesměrování na onkologii do Poruby, výměna plazmy 2×, krevní transfuze, chemoterapie. Diagnóza: Waldenströmovova makroglobulinémie; velmi nízké červené krvinky (73; min. 135). Transplantace kostní dřeně nebyla nutná. Po zahájení léčby pocit „znovuzrození“.

Začátkem června oznámení diagnózy na šachtě, personální rozhodlo o propuštění. Uvažovalo se o kancelářské práci, ale vzhledem k vyčerpání jsem skončil. Manželka Danuše skončila stejný den (1. 7.), její obchod se zavřel; do důchodu zbývalo půl roku. Zhruba za 14 dní jsme odjeli na chatu do Vratimova na první dlouhý pobyt v přírodě, výrazná úleva.

Deset let v dole stačilo, ale byl jsem a stále jsem na hornickou profesi hrdý! Měli jsme například po 25 letech sraz ZDŠ na Šumavě (1998) – „hrál jsem hlavní sólo“, vysvětloval dobývání a jámu; překvapilo, jak téma přitahovalo.