Původně jsem měla práci v Bohumíně, kam jsem od nás ze Stonavy musela dojíždět. Syn byl v té době ještě malý, takže na rodinu zbývalo málo času. Jednoho dne odpoledne na zahradě jsem se proto rozhodla, že už toho bylo dost a jednoduše půjdu na šachtu, protože ji máme hned za domem. Manžel, který tam tenkrát pracoval, se poptal a vzali mě. Od té doby uběhlo 14 let, co jsem na ČSM. Ve zkušební době jsem měla na starost úklid, od té doby jsem v návštěvních koupelích.

Začátky byly docela obtížné, protože nemám ráda změny, a musela jsem si zvykat na nové a úplně jiné prostředí. Ale jsem za to svoje rozhodnutí ráda. Kancelář mám hned vedle návštěvních koupelen, které slouží pro ředitele a návštěvy. Práce mě prostě baví. K ruce jsem dostala mladšího kolegu, který je invalidní důchodce. Ta pomoc je fajn, protože pro jednoho je toho někdy moc. V posledních měsících je ještě větší nápor než kdy jindy, táhne se to už od ledna: důležité návštěvy, novináři, báňský úřad, každý se chce podívat dolů ještě za plného provozu. Mohlo by se zdát, že dělat koupelářku na šachtě je jednoduché. Jenže zdání klame. V prvé řadě musím mít v hlavě logistiku. Dostanu třeba jmenný seznam konkrétní návštěvy, kde jsou velikosti bot, fáraček jak pro muže, tak i pro ženy, musíte udělat každému jeho vlastní hromádku, je třeba všechno nachystat pečlivě a bez chyby. Teď bývají o víkendech fárání rodinných příslušníků, kdy musím všechno chystat dopředu. Není to žádná sranda, jak se to někdy valí za sebou. Většinou už ale za ta léta odhadnu, co komu pasuje. Prostě se podívám a vidím. Navíc fárání není módní přehlídka, důležité je mít funkční a dobře padnoucí obuv i oblečení. No a po fárání se věci musí roztřídit a dají se prát.

Zcela nedávno se stalo, že jsem chystala exkurzi a nesla z výdejny velký modrý pytel s přilbami a opasky, všechno nové, naleštěné. Jeden kolega, bývalý koupelář, kterého jsem náhodou potkala na chodbě, se nabídl, že mi pomůže, ať to netahám sama. Popadl ten pytel, a než jsem se vzpamatovala, už se vracel s prázdným. Myslel si, že to nesu do odpadu a opravdu všechno vyhodil. To jsem se zhrozila, a museli jsme to z kontejneru vytahat ven. Teprve později to všechno začalo být k smíchu.

Abych pravdu řekla, mám trochu tíseň z toho, že těžba skončí a šachta se uzavře. Doufám, že dokud se bude fárat, tak si mě tady nechají. Jsem taková akční a nemůžu být v klidu. Až budu v důchodu, taky budu muset něco dělat, furt něco. Teď, kromě práce samotné, je navíc perfektní, že z domu to mám na šachtu změřených a zažitých 8 minut svižné chůze. Bydlíme tak blízko, že když uléhám doma do postele, vidím zelený nápis ČSM, takže šachta napořád. Každý všední den jsem na směně už ve 4:40. Ta blízkost, pravidelnost a pohyb mi budou chybět. Ale na druhou stranu, jakoukoli práci dělám, dělám ji ráda. Vždycky se s ní sžiju a dokážu si v ní vytvořit potěšení.