Speciální funkce na dole. Každý důl měl svou závodní báňskou záchrannou stanici (ZBZS) a vlastně každý takový záchranář zde byl něco jako dobrovolný hasič. Záchranný sbor se rozděloval na stálý a dobrovolný. Stálý záchranář pracoval na úseku ZBZS. Dobrovolný záchranář pracoval na svém úseku, ale v případě havárie (zával, požár, výbuch atd.) byl povolán jako jeden z prvních na místo výjimečné události.

Aby mohl tuto funkci vykonávat, musel báňský záchranář absolvovat záchranářský kurz. Horník, který byl vybrán pro profesi záchranáře, se musel naučit postupy v nedýchatelném prostředí, základy první pomoci při úrazech i vyprošťovací práce. Závěrečná zkouška spočívala ve zdolání tzv. opičí dráhy, kde musel prokázat, že umí prolézt lutnou, pohybovat se v zakouřeném prostředí, lézt po žebřících, stavět hráz, to všechno v plynové masce a záchranářském overalu. Kdo vše úspěšně absolvoval, dostal průkaz záchranáře a byl připraven vykonávat velice odpovědnou práci. Někdy se při větších akcích na jedno místo sjely čety z více šachet, aby si navzájem vypomáhaly. V případě velkých havárií (výbuch metanu, důlní otřes, požár většího rozsahu apod.) byla jako první povolána jednotka z Hlavní báňské záchranné služby, tedy profesionální záchranáři, a samozřejmě také lékařský výjezd.

Hrubé odkamenění bylo prvním stupněm oddělení „zrna od plev“. Následovalo ruční odstranění dalších materiálů, které s uhlím neměly nic společného. Na třídírně stály v první linii u pásu vesměs ženy (přebíračky) a hráběmi vytahovaly dřevo, dráty a všechno ostatní, co nebylo uhlí. Ženy na třídírně byly často manželky zdejších horníků. Vykonávaly práci fyzicky těžkou, takže z dnešního pohledu nic, co by se jim mělo závidět. Mimo běžné výplaty jim byly „odměnou“ za namáhavou práci namožená záda, záněty karpálních tunelů, oteklé klouby, ekzémy či dýchací potíže.

Dispečer byl technik na dispečinku dolu, který pracoval ve třísměnném provozu. Na dispečinku se soustřeďovala pravidelná hlášení revírníků. Dispečer sledoval všechna dálkově přenášená data o plynodajnosti, počtu vytěžených skipů nebo vozů, při mimořádných událostech (např. úrazech) zajišťoval potřebnou první pomoc, svolával záchranné čety apod. Musel mít dokonalou znalost dění na celé šachtě v reálném čase a současně měl i povinnost fárání, aby si udržel přehled o jednotlivých pracovištích.

V dole bylo neustále potřeba něco někam přepravovat. Jakže se těmto jednotlivým činnostem říkalo? 

„NAKLIDIT“ = přivézt součásti na místo montáže, například při vybavování porubu před samotným zahájením těžby.

„VYKLIDIT“ = opačná činnost, po skončení prací na pracovišti. 

„PŘEKLIDIT“ = převézt něco z místa na místo, kupříkladu 10 hajcmanů z místa A do místa B. 

Při dopravě se vždy vyskytlo mnoho problematických míst a nezřídka zde docházelo k úrazům. Dopraváři museli být jako všichni pracovníci na dole velice zkušení, zodpovědní a zruční. Často byl dopravář zároveň vrátkařem.

Pohyboval se v náročném prostředí důlních provozů, a proto musel mít široké spektrum znalostí, dovedností a schopností, dalece přesahující rámec standardní elektrikářské činnosti. Uměl správně pracovat se specifickými elektrickými zařízeními, která byla určena pro použití v nebezpečných prostředích (např. výbušných). Znal instalace elektrických zařízení v podmínkách podzemí, včetně osvětlení, ventilace, signalizace, pohonů a dalších zařízení pro doly typických.

Diagnostikoval poruchy a prováděl opravy i údržbu, což zahrnovalo detailní obeznámení s technickým vybavením používaným v dolech, jako byla specifická kabeláž, generátory, motory, rozvaděče, zabezpečovací systémy v rámci antiexplozní ochrany a další. Uměl řešit kritické situace v souladu s havarijními plány a postupy pro případ výpadku elektrického proudu, požáru nebo výbuchu. Také pravidelně prokazoval znalost první pomoci v případě zásahu elektrickým proudem, popálenin nebo jiných úrazů.

Jako zámečník byl v mnohém výjimečný. Mimo jiné proto, že ve své brašně musel mít klíče na opravu snad úplně všeho, protože bylo nemyslitelné cestovat kvůli každé maličkosti na povrch do dílny a zase nazpět. Důlní zámečník prováděl opravy a údržbu a seřizoval součásti na čelbě, v rubání a na dalších pracovištích.

Zámečník perfektně rozuměl důlním strojům, hydraulice a z titulu své praxe uměl stanovit diagnózu závady a tu sám, nebo ve spolupráci s ostatními odstranit. Na zručnosti zámečníků mnohdy záviselo splnění plánu, s čímž souvisela i výše prémií. Zámečníci se často specializovali na jeden druh technologie (rubání, čelba atd.).

Havíř na čelbě byl razič (viz níže), havíř ve stěně (v rubání) byl rubač, který se věnoval samotné těžbě uhlí. Kdysi silní havíři pracovali se sbíječkami a lopatami, poslední technologie už umožňovala těžbu pomocí kombajnů, škrabáků nebo pluhů (tzv. vyuhlení). Za pomoci posuvné výztuže (DVP7, Pioma, Bucyrus atd.), popřípadě tzv. individuální hydraulické výztuže a stropnic se podepřel strop díla (zajištění prostoru), vše v souvislosti s mocností sloje (výška uhelné žíly). Do rubáňových a čelbových osádek patřili také hlídači pásů. Dnešní kombajny a posuvné výztuže nahradily hrubou práci lehčí, vše bylo ovládáno přes počítač a mnohdy i na dálku, což se vůbec nedalo srovnat s těžkou fyzickou prací stěnových (rubáňových) havířů například
v 50. letech minulého století. Tehdy musel havíř v rubání zajišťovat vyrubaný prostor dřevěnou či ocelovou
výztuží v předepsaných vzdálenostech, starat se o překládku stěnového dopravníku apod.

Hlubiči se vyskytovali výhradně u výstavbových organizací. Realizovali základní otvírku nového
dolu nebo nového patra, tj. hloubení svislých jam, později už jen kruhového profilu. Osádka hlubičů obvykle čítala 11 pracovníků. Hlubiči navrtali tzv. počvu (dno jámy) přibližně 60 vrty do hloubky přibližně 2 až 4 metrů, vždy podle klasické délky cyklu. Do vyvrtaných děr se naládovala výbušnina, pak museli všichni do okovu a vyvézt se nahoru. Po výbuchu se pracoviště odvětralo a mohlo se sfárat na další etapu hloubení, konkrétně na odtěžení odstřelené horniny. Nakládalo se pomocí drapákových nakladačů. Popouštění okovů se dělo pomocí signalistů, kteří odpovídali za to, aby se okov spustil až na úplné dno jámy, odpojil se z háku a mohlo se nakládat. Nakládací osádku tvořili 4 hlubiči. Často bylo nutno s tzv. hlušinou (doprovodnou horninou) odčerpávat i detritovou vodu, vše společně do jednoho okovu. Po vyhloubení jámy bylo potřeba nové stěny vybetonovat (rychletuhnoucím betonem) pomocí posuvné formy. Beton se pouštěl z ohlubně samospádovým potrubím a pak se ohebnou koncovkou rozléval na patřičná místa za ocelové bednění. Jakmile beton začal tuhnout, už se mohlo opět začít vrtat a začal další hloubicí cyklus. Práce byly vždy pečlivě kontrolovány, zejména pak na svislost (olovnice musela být v permanenci). Součástí hloubicího cyklu bylo i osazení ocelové výztuže pro budoucí průvodnice včetně lezního oddělení, které mohla osádka použít během případné poruchy těžního stroje. Tyto práce se prováděly z pracovního a ochranného povalu zavěšeného 40 až 50 metrů nad dnem jámy.

Inspekční služba musela být podle předpisu zřízena na každém dole. V případě nehody vykonávala až do
příchodu odpovědného pracovníka funkci vedoucího likvidace havárie. Měla k dispozici přehledné důlní
mapy pro snazší orientaci o provozovaných dílech. Při dolech s vyšší mírou rizika bylo zřízeno centrální
řídicí stanoviště s pravomocí vedoucího likvidace havárie, který tyto mimořádné situace řešil a dával
pokyny dispečerovi, aby zajistil vše potřebné.

Kombajnér byl nejkvalifikovanější osoba ve stěně (porubu) nebo na čelbě, protože řídil kombajn a musel ovládat všechny zákonitosti těžby. Obyčejně byl po čase povýšen na předáka, což byl něco jako šéf celé osádky. Předák byl tedy v případě nutnosti schopen zaskočit za kombajnéra. Povinností kombajnéra bylo nejen řídit stroj, ale také zodpovídal za funkčnost postřiku, aby se snížila prašnost i pravděpodobnost vzniku jisker z otěru rotujícího nástroje o horninu.

Dbal na to, aby bylo v převlékárnách dostatečně teplo, aby zpocené a mokré použité prádlo do další směny proschlo. Reguloval též větrání, aby se prádlo při sušení nezapařilo. Staral se o to, aby ve sprchách byla správně teplá voda, a po každém koupání umývárnu pečlivě uklidil. Každá šatna byla rozdělena na špinavou a čistou část a o to všechno bylo potřeba pečovat. Většinou se kupelařem stal havíř, který kvůli zdraví nebo úrazu už nemohl dál fárat a byla mu za odměnu nabídnuta tato práce. Běda, když vše nešlapalo jako hodinky (když byla například ve sprše studená nebo naopak příliš horká voda). To si pak chudák kupelař nedal za rámeček, co jízlivých poznámek na svou osobu musel vydržet. A že havíři i v tomto uměli být mistry!

Lokomotivář byl strojvedoucí lokomotivy, a to buď kolejové, nebo závěsné. Některé lokomotivy jezdily na stlačený vzduch, později šlo o lokomotivy dieselové nebo elektrické. Lokomotivář měl svého pomocníka, který otvíral dveře, přehazoval výhybky a při přepravě mužstva na delší vzdálenosti musel zkontrolovat, jestli nikomu nevyčnívá z vozu končetina, a byl odpovědný za to, aby bylo mužstvo bezpečně usazeno, zatímco samotný lokomotivář mohl v klidu řídit. Na závěsných drážkách se rovněž přepravoval materiál a součásti mechanizace. Tento druh přepravy byl podstatně rychlejší a bezpečnější než pomocí vrátků.

Pod pojmem narážeč rozumíme obsluhu u jámy (tzv. náraží), která otevírala a zavírala vrátka u klece při fárání mužstva, dbala na to, aby v každé etáži klece byl jen určený počet lidí (což se ne vždy dařilo a namísto 12 lidí jich bylo v jedné etáži i 25). Narážeči rovněž naráželi materiál do těžní nádoby. Narážeč dával signály obsluze těžního stroje k tomu, aby věděla, co má dělat. Samozřejmě dávali signály i k přesunu materiálu nebo vozů s hlušinou či uhlím do klece v době těžby. Narážeč byl mezi osazenstvem dolu vážený, jednalo se o žádané povolání. Když chtěl někdo vyjet mimo běžné fárání, musel být zadobře s narážečem, aby ho převezl mimo řádnou dobu jízdy mužstva. I narážeč měl svého pomocníka, případně pomocníky, kteří obsluhovali výhybky a dávkovali počty vozů nebo určovali počet lidí na každou etáž klece.

Uhlí, to je veskrze fascinující materiál. Nejen proto, že je v něm vepsána podstatná část historie této planety. Ani proto, že si uhlí pamatujeme zejména jako něco, co se hodí do pece, aby bylo teplo, nebo do koksárenské baterie, bo koks. Uhlí má spoustu další přidané hodnoty, se kterou se ještě pořád dnes a denně setkáváme ve všedním životě, aniž bychom si to uvědomovali. Ale hezky popořadě. To, co se po milionech let v podzemí díky těžbě najednou ocitlo na povrchu, rozhodně nemohlo být považováno za 100% uhlí. Byla to jen vytěžená rubanina, protože spolu s uhlím se ven dostala také část hlušiny, kusy výdřevy, dráty, plasty atd. Proto existovaly úpravny, do kterých se, obrazně řečeno, sypal veškerý obsah skipové nádoby po vytěžení a z druhé strany vyjíždělo čisté uhlí té správné zrnitosti a jakosti dle přání zákazníka. Ověřenou pravdou je, že dobře fungující úpravna byla pro každý důl cosi
jako další porub navíc. Úpravnictví obecně se jako samostatný vědní obor studovalo na školách báňského typu, ale vždy tak trochu stálo ve stínu havířů, rekordmanů či hrdinů ražby a těžby. Přitom právě úpraváři byli něco jako vizionáři při záchraně hmoty uhelné. Bez nich by docházelo k podstatnému snížení efektivity těžby a de facto k devalvaci veškeré heroické práce v podzemí. Říkalo se, že důl, který se patřičně nevěnuje úpravně, má fakt průšvih. Aby úpravna mohla zhodnocovat těživo do posledního zrnka, musely se potkat ty správné technologie s neuvěřitelně erudovaným lidským potenciálem. A koho že to už s koncem těžby uhlí na osiřelých úpravnách nepotkáme?

Razič dělal na rozdíl od hlubiče nejen vodorovné chodby, ale i tzv. úpadnice (šikmá důlní díla). Úkolem raziče bylo razit a zajišťovat důlní chodby dle přesného plánu vypracovaného geologem a projektantem. Práce raziče spadala do tzv. příprav, tedy do ražení přístupových chodeb k zjištěné uhelné zásobě. Kdo byl razič, pracoval „na čelbě“. Tady se v principu využívaly dva druhy razicí technologie: klasická neboli odstřelem při trhací práci po „odvrtání čelby“ s následným odtěžením do vozů nebo na dopravník, nebo kombajnem, jehož rotující řezný nástroj frézoval profil díla. Raziči museli po vyražení přibližně jednoho až dvou metrů chodby odtěžit vylámanou horninu, zajistit strop, zabudovat ocelovou výztuž (tzv. hajcmany) a zajistit vše pro další postup. To vyžadovalo zdatné a zručné chlapy.

Vzhledem k vysokým teplotám při práci bylo zcela běžné, že havíři pracovali jen v trenýrkách, s akumulátorem pro lampu pověšeným na opasku. Mechanizované nakladače na čelbách byly především na bázi pneumatické, později elektrické. Razičský cyklus končil tzv. zabudováním, dle standardního postupu šlo o zhruba 2 metry za směnu (= 1 cyklus), moderní technologie později umožnila i 2 až 3 cykly za směnu. Když se razily překopy (hlavní chodby), bylo třeba také položit koleje. Další povinností razičů bylo přibližně po 6 metrech přidávat potrubí pro přívod tlakového vzduchu a vody a především větracích luten co nejblíže k čelbě.

Název této profese pochází z němčiny a označoval revírníka. Ten měl za úkol ve své směně profárat (obcházet a kontrolovat) určená pracoviště, kontrolovat dodržování technologických postupů a především bezpečnostních předpisů a také měřit obsah metanu v nejvyšších místech pracovišť. Každá směna musela mít svého určeného technika, který měl v popisu práce profárat každé pracoviště minimálně dvakrát za směnu. Obyčejně stačil na jedno rubání jeden revírník, v přípravách byl schopen profárat i čtyři pracoviště. Dále pro svěřená pracoviště zabezpečoval plynulý přísun materiálů kvůli zajištění nerušeného provozu. V případě poruchy strojního zařízení okamžitě organizoval opravu a volal odbornou pomoc. Na povrchu vedl záznamy o průběhu prací, o výkonech v čelbě a rubání, aby měl vedoucí úseku dokonalý přehled o tom, co se vykonalo, a co se naopak nepodařilo. Na pozicích revírníků začínali zpravidla absolventi hornické průmyslovky, což bylo pro tuto profesi minimální požadované vzdělání.

Střelmistr měl zdánlivě jednoduchou, ale zodpovědnou práci: do vyvrtaných děr s pomocníky naládovat nálože, propojit je dráty a zajistit, aby bylo vše odstřeleno ve správném pořadí (podle druhu horniny se muselo správně zvolit zpoždění), aby se detonací odlomilo vše tak, jak bylo zamýšleno. Každá nálož ve vývrtu se musela pro správný účinek ucpat jílovou zátkou, nově vodní ucpávkou, o což se postarali pomocníci. Určený člen osádky šel se střelmistrem „za odměnu“ fasovat střelivo, které pak nesl v brašnách na zádech.

Úspěch odpalu závisel na správně umístěných vývrtech, optimálně dávkovaném střelivu, načasování, ucpání. Všechny dráty se musely spojit do jednoho vedení (min. 150 metrů) a pak se někde v bezpečí z výklenku provedl odpal pomocí odpalovacího zařízení. Výjimečně docházelo k tzv. selhávkám, kdy se nepodařilo odpálit vše. Jednou bylo na vině vadné střelivo, častěji pak přerušený palníkový drát. K selhávce se musel sepisovat podrobný protokol. Před odpalem i po něm měřil střelmistr interferometrem koncentraci metanu, vše za dohledu revírníka nebo předáka.

Na každé šachtě bylo několik těžních strojů, ať už na pohyb klece s materiálem, uhlím nebo mužstvem.
Strojník dbal na rychlost klece, která vždy závisela na druhu přepravovaného materiálu. Zvláštní
rychlost byla třeba pro transport úrazu (pomalá rychlost). Strojník na skipu nepřepravoval mužstvo,
a tedy mohl mít stejnou rychlost přepravy, s výjimkou údržby jámy (viz výše). Strojníci museli znát signály
od narážečů na jednotlivých patrech a nesměli se nikdy zmýlit. Nejvíce signálů znali strojníci u hloubicích
strojů, protože museli opatrně projíždět s okovy (volně visící nádoba) přes jednotlivé povaly až na
dno jámy. Strojníků nebylo mnoho, obyčejně dva na směně. Jeden seděl u pák a druhý za něj v případě
nutnosti zaskočil. Strojník občas laškoval s mužstvem prudším zabrzděním, čímž se lano o délce
až 1 000 metrů hezky zhouplo. To ocenili zejména zaškolenci (novociáni), kteří tak získali hned na začátku
kariéry nevšední zkušenost. Strojníci byli také u tzv. šibiků, těžních strojů mezi jednotlivými patry.

Odpovídal za provoz centrálního odtěžení, ať už pásového, nebo kolejového, z pracovišť v porubech až po výsypné stanice u skipu. Dále zajišťoval údržbu těchto zařízení včetně vertikálního odtěžení v klecích nebo skipových nádobách. Důležitou součástí jeho pracovní náplně byla i kontrola těchto zařízení, zejména v netěžebních směnách. Měl k dispozici tým specialistů na různé druhy údržbářských prací, kteří byli vybíráni z technicky zdatných havířů.

Na každém důlním závodě musela být od doby velkých havárií zřízena závodní báňská záchranná stanice, vybavená kromě jiného potřebným počtem záchranných dýchacích přístrojů. Musela mít vždy několik záchranných čet o 6 lidech, složených ze záchranářů, kteří absolvovali potřebný výcvik a školení na Hlavní báňské záchranné stanici. Ti v první řadě nastupovali na zdolávání mimořádných situací jako zápary, zaplynování důlních děl, důlní požáry či úrazy v dole. V případě větších havárií v revíru byli vysíláni na výpomoc i do dalších dolů. Vedoucí organizoval nasazení čet a staral se o to, aby byli záchranáři schopni kdykoli vyrazit na pomoc.

Obsluha důlního vrátku byla součástí dopravy. Mnohý materiál se na závěsné drážce „potahoval“ napříč podzemím takzvaně od vrátku k vrátku. Vrátkař musel znát signály, které se dávaly pohybem hlavy se zapnutým světlem lampy. Vrátky fungovaly zpočátku na stlačený vzduch (pneumatické), později na elektřinu. Pomocí vrátků se dopravoval materiál na dole, někdy se využívaly i k těžbě (přesun vozů z jednoho patra na druhé). Zde byla kromě světelné signalizace nezbytná také signalizace zvuková, podobně jako v tzv. náraží jámy. Vrátkař musel být už zkušený havíř s citem pro situaci.

Vrtač byl důležitou osobou. Dělaly se jak průzkumné vrty (ty měly za úkol zjistit, co máme pod sebou i nad sebou), tak bezpečnostní, odvodňovací i degazační vrty. Později přibyly ještě tzv. technologické vrty, kdy se vrtalo například pro svorníkování (zpevnění nadloží svorníkem – dlouhou závitovou tyčí). Místa k vrtání si vrtači nevybírali sami, ale určoval je projekt vrtů nebo technologický postup rubání, čelby nebo dalších pracovišť. Když se třeba vrtáním zjistilo, že voda (detrit) je pouhých 40 metrů nad čelbou, muselo se přestat razit a vést chodbu jinam. Detritické vody jsou prastaré slané vody pod vysokým tlakem hornin (až 40 atm) a pojí se s určitou hloubkou (zpravidla od 500metrové hloubky). Původní staré sloje v nižších hloubkách s tímto jevem obvykle problém neměly. Degazační vrty pak sloužily k tomu, aby se významná část metanu dostala do  potrubí, nikoli do důlních větrů.

Vzorkař patřil do odboru plynoměřiče nebo větrání.
Chodil po důlním díle, měl skleněné ampule s vodou a důmyslným způsobem odebíral vzorky ovzduší (horní a dolní výpust – vypouštěním vody dole se nasál vzduch shora, pak se nádoba uzavřela, a tím byl získán vzorek ovzduší v daném místě). Vzorky se odevzdávaly do chemické a plynové laboratoře a na základě rozboru se pak určovalo, jaká opatření pro zajištění bezpečnosti práce bude potřeba přijmout. Vzorkař měl na starosti i části důlních děl, která byla opuštěná. O výsledcích měření musel podat podrobnou zprávu. Podobnou práci jako vzorkař zastával PLYNOMĚŘIČ. Ten v důlním díle měřil zejména přítomnost metanu.
V minulosti používali plynoměřiči tzv. benzinku (nádoba s ochranným krytem proti zapálení metanu),
později interferometr (spektrální chromatograf). Benzinka fungovala tak, že zapálený benzin hořel
stabilním plamenem, přítomností metanu v koncentraci nad 1,5 % výška plamene vzrostla, což bylo
znamení pro odvolání posádky. Plynoměřič s benzinkou musel mít své měřicí zařízení „v oku“, aby byl
schopen vydat relevantní pokyn. Zapálil si ji vždy ve speciálním oddělení lampovny ještě před sfáráním.

Nejvyšší báňská profese na závodě. Odpovídal za veškerou důlní činnost od BOZP až po vytěžené tuny či vyražené metry. Často byla tato funkce spojena s funkcí vedoucího závodu. Závodní musel být schválen Státní báňskou správou, a musel tedy nejprve složit zkoušky na Českém báňském úřadu. Jemu přímo podléhali jednotliví vedoucí úseků a v oblasti bezpečnosti již neměl nadřízeného pracovníka.

Historicky posledním  závodním dolu v oblasti hlubinného dobývání černého uhlí v České republice byl právě ing.Karel Blahut (Závodní Dolu ČSM, nositel Záchranářského záslužného kříže a medaile Jiřího Agricoly), jehož příběh je také součástí našeho projektu Farung.cz

Tyto profese vesměs vykonávaly ženy. Musely být velice pečlivé a zodpovědné. V dřívějších dobách havíři fasovali lampy oproti tzv. známce (plechová placka velikosti mexického dolaru s vyraženým číslem zaměstnance). Podle počtu pověšených známek se vědělo, kolik horníků se aktuálně nachází v dole, a když se v termínu nevrátili, bylo třeba hlásit tuto skutečnost dispečinku. Byl to účinný způsob evidence. Později se evidence prováděla bez známky, pouhým přiložením světlometu lampy ke čtecímu zařízení, a to jak na povrchu, tak v podzemí. Zajistil se tím mnohem dokonalejší přehled o pohybu zaměstnance. Lampářka dbala mimo jiné na to, aby každá lampa byla v pořádku a měla nabitou baterii. Za lampovnou pak byla svačinárna, kde havíř fasoval svačinu a tekutiny. K ženám na lampovně a dalších odděleních chovali havíři úctu, chápali totiž, že dokonalý servis zde byl odrazovým můstkem k dobrému výkonu pod zemí.