Jmenuji se Honeš Jaromír. Jsem narozen 18. srpna 1945 ve Znojmě, okres Znojmo.  Pocházím z rodiny buržoazní. Můj otec za první republiky sloužil jako vrchní kriminální obvodní inspektor. Moje matka byla velice hluboce nábožensky založena. Nepodařilo se jí dostat do kláštera jako sestra, tak si vzala vdovce, mého otce. Otec se poprvé oženil v roce 1938, bylo mu 28 let, protože byl ročník 1910. A narodil se můj bratr Oldřich. Po smrti Žovky, jeho první manželky, protože začala válka v třicátém devátém, dal pěstounům, svému otci, mému dědečkovi, a své mamince, mé babičce, na výchovu Oldřicha, mého staršího bratra, prvorodého. Podruhé se oženil můj otec v roce 1944 a narodil jsem se já 18. srpna 1945. Matka chodila do sboru. S otcem zpívali jako v kostelních sborech, já jsem byl nucen chodit do klavíru a do varhan, takže jsem  dostatečně trénoval nejenom v Kroměříži na varhany, ale i tady v Ostravě, kde jsem se přistěhoval v roce 1968 z Olomouce. Ve Vítkovickém kostele, který řídil kanovník Gavlas. Tam jsem chodil cvičit na varhany a občas jsem si i zahrál při méně slavnostních mších.

Já jsem šel ovšem přes tyto politické zákazy začal studovat na Vysoké škole chemicko-technologické v Bratislavě, Když se na to po prvním semestru přišlo  byl jsem vyhozen ze školy. Částečně i proto, že jsem byl lumpačil - to musím přiznat. Rodiče to zpočátku nevěděli a já pracoval v Bratislavě v pivovaru u Steina abych vydělal nějaké peníze. Dělal jsem nádeníka a lezl do těch pivních tanků a drhl je od kvasnic. Otec mě vypátral, pokáral mě teda po vojenským, ano, s tím širokým řemenem, takzvanou dohodou.

Pak jsem dostal povolávací rozkaz a  byl jsem odveden do Lipníka nad Bečvou k takovým těm pomocným silničím vojskům. Už nebyly PTP a byly takové, že jsme vrtali díry i ve skalách, stavěli sloupy, rameníky, sloupovníky a natahovali pro poštu hliníkové dráty a pro státní bezpečnost měděné dráty.

Vojnu jsem jakž takž proklepal bez nadsluhování, já jsem byl svobodník,  desátník a pak četař a v mém družstvu bylo dvanáct chlapů. Všichni byli  potetovaní, holé hlavy skoro, tenkrát to byla známka, že už něco prožili… když si uvědomíte, že tam se mnou sloužili skoro třicetiletí chlapi, tak si představíte, kolik museli nadsluhovat a že to nebyli svatí anděle.

Bez úhony jsem to jako prošel tu vojnu a nastupoval jsem v Severomoravských mlékárnách národní podnik Olomoc jako bakteriolog a mykolog. Pracoval jsem přímo na ředitelství u ředitele Laštůvky a výrobáře pana Večeři.mým úkolem bylo, nebo ještě nestála mlékárna Olma, odebírat zorky sýrů, másla a podoně až u 8 provozoven, jako byl Štenberk, Uníčov, Kunovice, Vlasanovice, Olšany, Senice a tak dále.

Dělal jsem  rozbory chemicko-technologické, rozbory bakteriologické a chuťově.

Samozřejmě plat nebyl velký, že? No a to už jsem měl jednoho syna. Narodil se tam můj Pavel, starší syn, v roce 1968, v Olomouci. No a  byla taková těžká doba, kdy jsem se rozváděl, v roce 1974.
Ale chci jenom upozornit, že nebylo všechno špatné ani všechno dobré za minulého režimu, protože já jsem měl příděl na měsíc  uhlí a bydleli jsme v obrovské místnosti, vysoká klenba a velká kamna. Za čtrnáct dní jsem měl uhlí spálené a musel jsem chodit se starým kufrem po otci krást do dřevníku. Všichni o tom věděli ale nikdo mě nenahlásil. Takže tak jsme přežili ty mrazy v osmašedesátem. A v roce 1969 jsme se přestěhovali do Ostravy s tím, že otec měl známého generálního ředitele v  Škvařila, a ten řekl, ten chlapec se tam utopí v laboratoři, Pojď do Ostravy, tam něco dokážeš, ano?

Proto jsme se přestěhoval do Ostravy Poruby, kde jsme dostali byt od Mlékáren v Martinově. Kde jsem nastoupil. Samozřejmě život šel dál, Já jsem byl divoky…Tak nějak jsem se rozvedl a musel jsem platit na dvě děti. Na staršího Pavla, na mladšího Romana a na manželku. protože byla částečně nemocná.
Soud mi určil alimenty, 1500 Kčs  měsíčně.
Jenže můj výdělek byl 1290 Kčs hrubého, včetně dvou sobot a dvou nedělí. Když jsem u soudu řekl paní soudkyni, že je to nemožné platit, ona řekla, to jste si měl rozmyslet, než jste zplodil děti….doly hutě…. povstaňte, soud končí, můžete jít domů!

 Co mě teď zbývalo? Krást? To nemůžu dělat. Živořit? Abych se díval na hladovějící děcka? To taky ne. Tak jsem šel kam? Na šachtu!

Ovšem, ještě k tomu předcházelo takové dvouleté období, Kdy jsem dělal vedoucího restaurace U Dulňáku. A tenkrát jsem si našel jako pomocnici maďarskou tanečnici na laně Vlastu Keleménovou. A s tou jsem žil dva roky. Samozřejmě průser v rodině, vyvrhel nejhorší a tak dále. Nakonec jsem se s ní rozešel, protože ona mi prodávala  svoji kávu a svůj chlast v mé hospodě.  Tak jsem potichu diplomaticky odešel z podniku s dobrým hodnocením, že jsem během tří měsíců zvedl z 12.000 na 25.000 měsíční obrat v hospodě.. 

No a potom jsem potkal nějakého pana Pavlíka, a ten dělal už na šachtě v Paskově a říkal, prosím tě, co tam šudliš ty drobné, pojď k nám na šachtu, já tě to naučím. Za týden už jsem seděl ve fáračkách v učebně a už nás učili. Měsíc se chodilo do učebny, aby nás... Seznámili jako novociáni, kteří nevěděli, jak uhlí vzniká. Ano, to jsme byli tzv. nejhloupější. No, tak jsem to bedlivě studoval, udělal jsem zkoušky a začal jsem pracovat, že jsem čerpal vodu na šachtě. Dole, úplně ve spodu. No, samozřejmě přístroj, který rovná, vypouklé koleje aby byly rovné. Byl tam vedoucí koletivu nějaký pan Josef Hanák, tak se šel do jeho kolektivu, bylo nás šest.

Makali jsme jak šrouby, ale jsem o dva tisíce větší výdělek. Všiml si mě ten pan Pavlík a říká, ty, tady máš drobty, pojď ke mně do zmáhačky, tam zarobíš raz tolik. Tak jsem šel do té zmáhačky. Zmáhačka je to, když je potlačená třída, třeba K8, tak se prostě vyzmáhá a musí se vyztužit novým hajcmanem, to znamená hlava a dvě nohy. Samozřejmě pažnice, pažení, buď jsou pažnice, nebo jsou rozpínky kovové, nebo jsou pletiva…ale to už zacházíme daleko.

Na zmáhačce jsem pracoval měsíc. Pak mě potkal  předák z rubání, nějaký pan Milan Doněc a říká, co to tady šudlaříš? Pojď ke mně, budeš mi 2x větší plát. Tak jsem šel k němu do rubáni, jo? No a tam jsem začal teprve vidět, co je to šachta.
Měl jsem tam havíře vynikajícího - košičan, už tenkrát měl 60 let, chlap dvoumetrová,ruce jak lopaty a jmenoval se Vincek Rychvánský. A ten vozil bago, byl známý tím, že každou šichtu ráno měl dva kufry baga, než se sfáralo. Smrad, hnusJ
Taky jsem bagoval 23 let. Proto už dvanáct roků jsem bez jediného zubu. Nemám zuby vůbec. Samozřejmě začal jsem pracovat a on mi říkal, synku, než vlastntě vylezem do toho rubání….. já říkám, kde je to rubání? No tady vidíš tu díru? Tam vlezeš…A já vždyť se tam nevejdu? Vejdeš! Lampu dolů, na břicho, světlo.  Mocnost (výška) tak 68 – 70 cm.No dobře, ale říká, než tam vlezeme pamatuj si 3 věci:
1) když uvidíš rovný strop,  toho se boj, ten zabíjí! Rovný strop zabíjí, pískovec, to rupne a neuskočíš.
2) nesvít nikomu do očí jako čurák.  Ti novociáni svítí každému a nic nevidí, dej si lampu  na rameno.
3) jak uvidíš, že ze stojek chčíje mlíko, neboli to je ta emulze , tak utíkej buď nahoru nebo dolů, na nic nečekej. Praskání v závale, praskání na pilířu ...poněvadž důl Paskov je průtržový plynující. 

Tak jsem začal na dole Paskov v rubání a byl jsem mu věrný prakticky 23 let.

Během  doby jsem se vypracoval na různé školení: Měl jsem možnost si udělat kurz kombajnéra, obsluha pluhu.
Na střelmistra jsem dělal kurz v Haviřově tři a půl měsíční a pak zkoušky.Zkoušeli nás komisaři z brněnského úhelného výzkumného ústavu a z ředitelství nás zkoušeli.
A dvanáct roků jsem potom dělal  střelmistra, takže jsem se vypracoval prostě. A prakticky mohu zaklepat, že jsem za celých dvanáct let a za celých třiadvacet let neměl žádný delikt s předpisy, ze zákonem,Protože hodně střelců mělo delikty, že ze zákonem.

Celkem jsem zažil tři těžké úrazy. A největší v roce 1985, kdy jsem fáral už jako směnový havíř.Protože náš předák byl nemocný, směnový, ne hlavní, tak to dali tu váhu na mě, takže rozepsat orgly, chlapy nás tam bylo 22, tak po dvou,  kříhnou, sešupem, že, pěkně dolů, tam byl uklon osm stupňů, to je dost, no, Všecko na řetízcích, rabovací klíče, sekyrky, všesko na řetízcích,

No a bylo desátého května, tuším, 1985, 16.30, odpolední směna začala, a došlo k velkému průtrži uhlí a plynu a nás to tam prostě zafujalo.
Mě vytáhl záchranář, ale dva tam zůstali, to byl jeden Polák a jeden Slovák. Ti tam zůstali a pět nás vytáhlo. A od té doby pak začal přelom na Dole Paskov. Aby k tomu nedošlo, tak naši technici vymysleli v Brně a přineslo se to pak na šachtu, že se navrtají v předpolí dúlního díla,  tak 150 metrů před se navrtají vrtaři tři, čtyři,  300 milimetrů navrtané díry, které se pak musí naládovat, ostrou skalní trhavinou (Danubit nebo Perunit), a za různých strašně složitých bezpečnostních opatřeních. Příprava trvá sobotu, neděle a teprve v neděli kolem 17. hodiny dojde k řízenému odpalu.

Princip toho spočívá v tom, že po řízeném odpalu, neboli výbuchu, se uvolní nadloží, podloží, přenese ta tíha z toho sloupce, toho tlaku plynu, přenese na zával, zával tímto potom padá, nemusí se vrtat a střílet, a tím pádem ochráníme pracovníky na pilíři, Neboli přímo jak běží pruh, nebo kombajn se smyčkou a podobně. Na to jsme byli v machři a náš inženýr Pastrňák Jiří, to tam začal první,

No a vybral si naštěstí mě a ještě zkušenější tři čtyři havíře.V pěti jsme to dělali jednou měsíčně, no a to byl další příjem.
No a poslední příjem byl, když přišli s tím, že je třeba likvidovat prošlou trhavinu s prošlou záruční lhůtou, Trhavinu i střelivo, to znamená rozbušky, a přišli vojáci, že mají též prošlé střelivo. V Řepišti byla větérka dolu Paskov, A tam mezi tím byla jama, kde se to všechno navrtálo, zahrnulo buldozerama a zase řízený odpal a likvidace tohoto střelíva a trhavin. To byl další příjem….

A samozřejmě přikopávky. Přikopávka je to, že běžný pracovní týden v těch 80. a 90. letech byl pětidenní, osmihodinová pracovní doma. Ve výjimečných případech se dělali dvanáctky nebo čtrnáctky, ale to muselo být povolené a nebylo to na dole. A přikopávka byla to, že před volnou sobotou se vyhlásila přikopávka a šlo se na šichtu.

Byli jsme mladí, silní, čili jsme víc a víc a vždycky tata mlátil do palice. Já to řeknu vulgárně, jak to říká. Jaro, ser na politiku. dělej hudbu, dělej řeči, Najdi si práci a měj nad hlavou střechu a měj co jest.

Tím se říď celý život. A pamatuju, že jednou budeš mít důchod. Já jsem žil v době, kdy nebylo Všechno pod penzí. Jenom státní služba. Takže to, co zůstalo ve mně, tak jsem se Snažil chodit na přikopávky. Soudruh Mamula vyhlásil. Já jsem chodil i v neděle, na noční. To znamená, že jdeš  do práce v sobotu, tak jako by byl pátek nebo čtvrtek, A uděláte cyklus tam, je ten princip. Co to je cyklus? Cyklus je to, když na čelbě se navrta, naláduje, střelí a vybere do čistého a zabuduje. A někde se dělali dva, někde i tři cykly. A to bylo placené jako 25% navíc. A v neděli 50% navíc.

A když byl státní svátek, 100% navíc. Pačtí, co měli svátek ve všední den, jako třeba ve čtvrtek, Měli dnešek do práce a měli pracovnou jakoby směnu. A když jsi byl v práci, Takže překopávka v podstatě je práce navíc o sobotách, o nedělích.

Chodil jsem do práce o hodinu dřív, vstával jsem ve čtyři ráno.
Jezdil jsem původně tramvají trojkou do Vítkovic a ve Vítkovicích před kostelem naskočil do dvacítky (autobus) a jel do Paskova. Později se to změnilo, že tam jezdila třicet devítka přímo z Poruby. A jezdil jsem o hodinu dříve , jednak proto, že tam byl vynikající guláš za 5,60 Kčs, vynikající hovězí guláš, v nově postavené jídelně Tam byla tančírna, tam se dělali schůze, plesy, tam se slavily hornické dny a tak dále. A ráno jsme tam přišli ve třičtvrtě na pět, prvním autobusem, guláš za pět šedesát, čtyři knedlíky, takové papu. Chlapi se museli najíst.

Přišli jsme pak k našemu k našemu bloku, tam stáli čelbovi, tam ti, tam prorážka, atd..
Pač na Paskově bylo 21 kolektivů razičů, 8 kolektivů rubání a 3 prorážky. Prorážka, to je jednoduché, dvě štreky vybudované buď pod úklonem nebo vodorovně, a ty se prorážely.
A jak se prorazily, tak se tam natáhly železné dopravní pásy, lutny, veškerá technika, aby se mohlo těžit.

No, takže dál jsem si ten guláš, šli jsme se podívat se nového, na schodech, tam jsem byl pět minut a šli jsme do známkovny. Ve známkovně jsem pozdravil paní Kalousovou, dala mi známku a dala nám dva krajíce chleba s máslem a výborným salámem nebo šunkou. To bylo pro ty, co všechno propili, fakticky, aby ti chlapi aspoň něco jedli. No a pak jsem se odebral do šatny.

V šatně u nás už nebyly háky, byly skříňky. Oblekl jsem se do fáráček A všechno a jedno s druhým, že ano. Lampa, dýchací maska, S7, takže jsem si vzal lampu na opasek a dostavil jsem se do naší výdejny trhavin a podíval jsem se, kde budu střílet, kolik mám střeleb, nejméně 3, 4 i 5 střeleb bylo.A teď jsem si to musel zmapovat, abych to měl po cestě a nemusel běhat. Ale taky to někdy nebyla pravda, pak některý kolektiv měl navrtané a já jsem si říkal, že si nemohu dovolit počkat hodinu, to by mě ukřižovali.

Já jsem těch 4 kilometrů běžel, spařený, jenom abych tam doběhl. Takže nafasoval jsem tolik trhaviny, zpočátku to nosili střelci a později nosiči…protože střelec neunesl 100 kilo. Bylo někdy třeba jenom 60 trhaviny. Tak ty kabele nosili nosiči, to byla jejich práce. Já jsem nafasoval rozbušky, přesně, podepsal, Zamkl moji koženou kabelu, tu mám dodnes doma na památku, zamkl koženou kabelu a šel jsem sfárat.

První klec jela na třetí patro o půl šesté. Další klec jela na druhé patro o tři čtvrte na šest A na čtvrté patro jela za pět čest. Samozřejmě technici, někteří  fárali, ti vyšší technici, jako výrobní ředitel nebo hlavní inženýr a tak dále, výrobáři, bezpečnostní technici, ti fárali v 8 hodin na důl.
No tak samozřejmě jsme přišli a teď je třeba, tam je ambit, ochoz. U nás na Paskově byl, byla 14. kra, 15. kra, sever a jich. To byl základ. A tam byli čtvero rykší, někdy i pět rykší. Rikša, to je jako vláček na horníky, Bez dveří, bez oken, to je otevřené, tam se jenom vleze, Jak na kolotočí na ty autíčka, A mašinka tě táhne třeba dva, tři i pět kilometrů. Musel jsi skočit do správně rikši, jinak by ses uchodil. No přišli jsme a samozřejmě viděli jsme co a jak. Bylo hlášeno, že tenhle kolektiv, Třeba Vláďa Míčola, to byl vedoucí OPEC, (sedí vedle mě v hospodě, ale má 66 roků). Tenkrát byl mladíček, já jsem byl třiceti letý fotr. Tak jsem k ním přišel na čelbu, po cestě jsem kontroloval, co tam kde leží a tak. A první, co mělo, když byla navrtána, byla kontrola. Interferometr musel mět  u sebe, to je přístroj na měření obsahu metanu. CH4, metan je velmi nebezpečný plyn. Není sice jedovatý, ale udusí tě. Pač jeden díl metanu vytlačí, mám dojem, myslím, teď nevím to přesně, tři nebo čtyři díly kyslíku, jo? Nechci dělat ze sebe zase chytreho, zapomněl jsem to prostě za ta léta. Takže metan  -  nasadil jsem trubičku teleskopickou a v těch výklencích všude po té trase jsem si poměřil. Přišel jsem na pracoviště kde byl škrabák, gumové pásy, že? A už na mě čekali, že bylo. Podíval jsem se, změřil jsem napřed, metan. Všude v těch výklencích. Pak jsem samozřejmě vzal rozbušky a řekl jsem, hoši, než začne ládovat,musíme postavit hlídky.Někde stačila jedna hlídka. Nebyl tam jiný východ, vchod. Někde muselo být šest hlídek. Když byl ochoz a bylo to propojené samostatnými větrnými odděleními.

Hlídky byly ve vzdálenosti 150 metrů  - je klasika. Ale když se někde střílí kde je nebezpečí průtrže, tak  200 metrů a navíc za rohem. Anebo když nebylo za rohem. Musel být vybudován výklenek, nika, takzvaná slepé okno, kde se v tom výklenku pak schovali s maskama, protože někde bylo foukací větrání, někde sací větrání. A u foukacího větrání šlo všechno tím profilem. Když to u sacího i tak to smrdělo, ale ty lutny to vytahovaly a důvky vyfukávaly.

Samozřejmě rozestavení hlídek, hlídku jsem poučil, řekl jsem, prosím tě, to a to máš na starosti. Neexistuje pustit nikoho, i kdyby to byl ředitel, jak se to začne ládovat. Nejvyšší na dole je střelmistr a hlavní předák. I ředitel musí počkat. Domluveno, v pořádku. Vrátil jsem se na čelbu a např. jsem se podíval, jak to mají vyfoukané. Hoši, není vypráškované. A není prášek. Já jsem někdy zpočátku, když byl iniciativní, tak jsem vzal třeba prášek na rameno. Třicet kilo mletého vápence a šel jsem na čelbu a tam byli tři. No už se to naučili. Já bych  několikrát nestřelil jenom proto, že tam nebylo vypráškované. To je inertní prášek, který zamezí, kdyby náhodou splál oheň, anebo byl první tzv. výbuch, prvotní, ten ještě nezabije všechny horníky. Nejhorší, jak bouchne uhelný prach, to jsou všichny mrtví. A tím, že se to vypráškuje těma foukacíma pistolema, tak to zlikviduješ.

No a potom dále... takzvané uzávěry jsou tzv. pískové desky a nebo vaničky z křehkého materiálu, lteré při výbuchu nebo tlakové vlně se roztříští a sloupec z vody, tam je 800 litrů vody, zamezí přenosu plamene.

Takže všechno v pořádku, tak ládujeme. A dávám, že musím oškrkat ten konec, těch rozbušek, rozbalím a láduje se. Podle druhu zálomu, jaký je zálom, zálomu je více druhu, většinou se ale používal stupňový zálom, kanadský ne, ale  stupňový, a tak se muselo naládovat, aby se nejdříve vylomil zálom. Co to je zálom? To je vnitřek. A ten, když několik setin vteřiny vypadne spíš z té masy, tak pak se ta masa krásně zbortí, jo, a teď potom patní vrty a na závěr ty vrty obrysové, které to všechno přikleknou,
Štěstí je střelit, aby bylo všechno před škrabákem, aby nebyl zasypány škrabák, nebo aby některá strana, pravá, levá, neměla běžných blizancí, zase ti to pohne hajcmanem a začne se sypat.

Naládováno, změřené vedení, všechny se vyhnal vem a s předákem jsme ještě šli po vedení a dívali se, jak vedení vypadá. To je to vedení, které bylo pospojováno se všema rozbuškama.
 A teď, střílelo se různým způsobem, buď byla sériová střelba, to znamená všechno do sebe, nebo byla paralelní, že byla na dvě půlky, a pak se ty dvě půlky ještě spojily s drátama, a nebo byla paralelně sériová na čtyři. K čemu to sloužilo? Ke zmenšení odporu. V sériové tam byl největší odpor, u paralelně sériové nejmenší odpor.

To by chtělo v další diskuzi… no a jdeme po vedení, které má 150 až 200 metrů a změříme ho, napřed jsem změřil čelbu, že muselo odpovídat počet rozbušek na čelbu, třeba 0,4, 0,3 nebo 0,6, že, muselo být víc, to už je odpor, mohly mi vznikat tzv. selhávky, no a chtěli jsme to měřit, celé vedení proměřit a muselo to být to samé, zpočátku byly ty dvoulínky, TP-25, Později byl výborně, vymysleli zase v Brně, ve výzkumném vědeckém ústavu uhelném, vymysleli XCYAR kabel, plochy, zhruba jeden centimetr  tlustý, a ten už se nemusel dávat od sebe, jak ty zelené dráty - ty musely být od sebe třicet centimetrů, než měly jít do sebe. Ten nový kábel mohl jít i volně, i po zemi,

Přišli jsme všichni k odpalu, říkám, tak chlapi, otočit prdelama k čelbě… poměřil jsem, KRAB 25, (KRAB bedýnka), odšroubovat, zasunul sem, zašrouboval. (to ještě, to jsem měl kdysi Daosku,  kde jsem musel ho točit -  anebo točit a zpátky). ale to už byl KRAB.To jsi jenom pustil a teď se nabíjelo. Típ, típ, típ…. A jak přestalo típat a byla zelená, …. Pozor, pálím. Otevřít ústa… Bum!!! Strašlivá rána…. A teď byl chvilku klid... Teď šlo takové teplo, pak smradlavé teplo. A čekalo se půl hodiny. Muselo. Já jsem nepustil chlapy dřív. Se tam vybulí a co? No, a kdyby jste spěchali, aby byli hned první na klec…. říkám, spěchej si, běž do řití, ale teď musíš zůstat!

Buď směrový předák nebo hlavní předák? Na ranní šichtě hlavní předák, na odpolední směnový předák a my dva půjdem pak do čelby. …Sakra….. jsem zapomněl spoustu věcí. Tam musel být rozprašovací dělo, rozprašovač, aby ten prach skropil, aby se nešířil. On se potom drží na lutnách, na hajcmanech a to všechno je výbušné. A přišli jsme tam a první co bylo tak  hadicu a už jsme jeli.

A až bylo vidět po pěti minutách, tak jsme se podívali, jestli jsou selhlávky. Jak všechno odešlo, tak pak telefon dispečerovi, Štajgr čekal už na kříži, jak to vypadá Jardo? Dobrý!, hlas dispečerovi, že OK, jo, cyklus zrobeny.., tak jsme šli spokojeně, oni šli někde, nebo šli třeba robit zase, když bylo 9 hodin, 10, 11, a já utíkal na další odstřel.

[Boris Renner] A když byla selhávka, tak se dělo co?

Když byla selhávka, tak to bylo velice krušné, byla to většinou chyba  střelce, někteří střelci z pohodlnosti dali rozbušky chlapům a šel si lehnout. Nebudu jmenovat, to se nedělá ,to byla jejich věc. A chlapi spěchali a někdo to třeba ulomil. A stačí jeden kontakt. A teď to uhlídej. To znamená spojovat a měřit odpor, kde to je. A než to najdeš, to je i půl hodina. A pak to musíš spojit. A když je třeba jenom jedna nebo dvě selhávky. Nesmí se to kopat. To musíš odhrnout, podívat se. To může bouchnout….. No, to je nebezpečné. Proto měřit odpor, furt, měřit odpor, odpor, odpor.

Já osobně jsem za  celých 12 let,  neměl žádnou selhávku. Dokonce jsem přišel, kde byl jiný střelec pozvaný ze záchranářů - a já jsem hledal u jiné čelby, kde jsem neměl střílet, selhávku. Proto to vím, jak to dělali.

Většinou, z 90% chlapi museli poslouchat a poslouchali předáka,  jinak by jim předák nakopal do zadkou, nebo by je vyhodil, už by je tam nikdo nechtěl, a tam si chlapi vydělali, zarobili. Ale nebezpečí bylo, až přišlo se do toho střeleného. První, co je, budovat poval. Musels  vylézt po škrabáku, chlapi předákovi podávali pažnice a on to musel všechno zastřednit. A už další připravovali  nohy a všechno.a už rozjížděli škrabák a už se ubíralo, aby tam bylo vyhrabané místo. To byla tak tři čtvrtě hodina, hodinka. Jako když se skřídalo na dva metry většinou. No a samozřejmě už se dávaly i bytláky, kde to tlačilo. Víš co je bytlák? Ne. To je takzvaný mezi dva hajcmany, dáš ještě jeden hajcman. Už nebude po metru budované, ale po půl metru. A ty se potom spojují kovovými rozpínkami z šrub a matka. Aby se s tím nepohlo. A dávaly se síta. Jinak se dávaly běžně pažiny. Jasně. A kamenama se to zakládalo. Pažiny a kamenem založit, tam nesmí být volné místo.

V rubání u nás u Donca bylo pár lemplů, ale jak se jim nechtělo. Oni byli pracovití, ale třeba když přišel po opici připitý, Jsem se jenom podíval a už jsem věděl, co je. Zarudlé oči, pytle pod očama. Běž k pásu!. Budeš hlídat pásy na překopech. Jak se jeden pás sype na druhý pás. Tam to musí hlídat, dostane se bazal, shodí tam kozlíky a guma se roztrhne a to je dvě hodiny práce, sešívání pásů.Takže když tam zaspal a já jsem ho když šel kontrolovat, už jsem ho vyhodil. Pryč. Pryč do prádla a běž, kde chceš, pryč z kolektivu. Volá sem směnmistrovi, Jozef, toho chlapa nechcu!

Ale vesměs byli chlapi dobří,odpovědní. Už udělali takových tisíc, dva tisíce  odpalů, takže už byli zkušení jako dělníci, jako raziči.

Zlomená noha, spadl mi bazal, rozbil mi levý kotník, tříštivá, zlomenina, Tři měsíce ve frýdecké nemocnici, šrouby do nohy a tak. Potom byl ten zával, že? A ještě jsem měl jedno, že mě hřbet... Pomáhal jsem chlapům v rubání, v nízkém, sedmdesátce. Byl nám kameň, museli jsme to dvě díly navrtat. A vleže jak vrtáš, víš jak to je. Dlouhý svědr a teď tlačíš na tu, to není vrtací kladivo, jak je do čelby, Ale taková turbínka, na vzduch. Bez skrápění, bez ničeho. Tak ten tlačí nohama a já jsem opřený zádama k němu opačně. Zapřený za stojku, on zapřený za mě a tlačí nohama. A jede. No a hned se to musí vyfoukat a hned tam strčí šůlka. To by hned zapadlo. A zase ještě druhá díra.
Takže takhle jsme to udělali s tím, že se to spojilo, že? Všeci odešli, pryč, já jsem šel tak těch 50 metrů niž protože  většinou šly větry nahoru, že, ze spodu… Praaask! Krása, a už se překládalo, a už se budovaly provizorky, a už to jelo, už to jelo, tam fakt všeci jeli jak byk!.

Já říkám jednu věc, kdo nebyl, konto 01-02-03, to znamená čelba, rubání, prorážka, neví co je havírna!, Taky je důležitá práce narážečů, že? Když jsem byl v rubání, tam ještě za mě nebyly rádia, jak jsem začal, pískalo se, na píšťalu vzduchovou.To znamená osoby jedou, jo, pět, čtyři a jedna, tři a dva, sedm a dva, šest a to musel, to tě z toho zkoušeli a to musel, odříkávat jak otčenáš. Takových deset signálů si musel ovládat jako horník a ti narážeči, co byli u klece, co pouštěli ty klece nebo skip, u skipu jelo uhlí a u normální klece jelo. Anebo se spouštěl dlouhý materiál ze spodu a tak dále, ty dlouhé 7-metrové kopně nebo lajtunky dlouhé. No a ti narážeči museli ovládat až 25 signálů. Aby strojník nejel s tebou sedmáct metrů za vteřinu, ale devět, deset.To by ti roztrhl bubínky. 

No to všechno tam, totiž někdo řekne šachta, ale tam musí člověk ovládat víc profesí. A spolehnout se na druhého. Ty ho nebudeš kontrolovat, jestli dobře zabudoval. To poznáš, až ti to urazí hlavu. To už je pozdě.

Já ti to vysvětlím. Z 90% asi dovolím říct, jak jsme vyfárali, tak sme jeli se autobusem a čtvrtá zastávka Hrabová. Na Vyhlidce. Automaticky moja parta, všichni vystoupili. Tam už vyvalená hospodská, nooo, Jarda přijel, toč!

Stará paní Candrová, už jí bylo tenkrát přes 80, a rozčepovala 65 piv: Kolik vás bylo?  8! Každý po čtyři piva, takže 32 piv muselo být plných, tam se nečekalo, jestli čárka nebo takhle, no spěchej, dupej, takže čtyři piva a sedli sme ke stlou, a samozřejmě čtyři rumy, já čtyři poručil, on čtyři, takže jsme vypili každý čtyři rumy, čtyři piva a stíhali jsme za 31 minut další autobus, co jel dvaadvacítka, to jsme museli stihnout.

Ale pozor, teď ti řeknu pravdu, jo, někdy se zabarabovalo v pátek, všichni odjeli a my čtyři jsme zůstali na karty. Jeli jsme posledním autobusem v půl druhé ráno a to bylo víc než někdy. Ale pozor, když jsme byli slušní, tak jsme všichni jeli, samozřejmě do Vítkovic, tam se přestoupilo na trojku a každý, že měl v  sobě čtyři piva, už se chtělo čurat. V ystoupili jsem na Hulvákávh Na kopcu,hoši já jdu čurat, …takže vyčurat a na Kopcu jsme si dali dvě piva, další trojkou jsme jeli do Sinova, ve Sinově se nám chtělo čurat, hoši, jdeme, jak se ta hospoda jmenovala?  U Šímka, kurník, tam už jezdila s ním vozíkem, tam bylo 60 piv, několik pater vozík, a my jsme zase hráli karty. Tam vzadu u Šimka byl takový výstupek jako podium a tam byl stolek na karty s těma šuplíkama, kde to obsadili do závěrečné, a pak taxíkem domů

[Boris Renner] Dobře, třeba byl po nějakém takovém tahu a měl jsi další den šichtu, tak jak to probíhalo? 

[Jaromír Honeš] Já jsem měl jednu velkou výhodu, já jsem měl velice rychle spalování. Já už jsem si tenkrát pořídil balonek, kde se fukalo s náustkem a v tom náustku byly prostě ty různé čárky, rysky, no a když to zezelenano, tak nemohl nic dělat ani do auta, ani nic. Já jsem fuknul ráno ve 4 a  čisté. To je neskutečné. Neskutečné. A je to dodnes.

Napřed zpočátku v Kolovně, v Plaskově byla Kolovna, ano, jak už Kolovna potom nestačila, tak se přenesly hornické dny do Frýdku - Místku do té nové, velké, haly vedle toho cvičišt. No, já jsem tam také bydlel, myslím rok a půl, v tom brigoš baráku, po rozvodu, ve Frýdku.

Začaly hornické dny, tak se pilo a tak., že. Ale co bylo důležité, pro havíře všechno. Tenkrát se hovořilo, Gottwaldovo heslo bylo, já jsem horník, kdo je víc. Sice je to stupidní, ale ono to na tu dobu pasovalo, tenkrát. Mandarinky, to jsem v životě neviděl nikde. Banány, o to byla rvačka. Nějaké kiwi, to jsme neznali vůbec, co to je kiwi. Liči, to jsme neznali, co to je. Neotravíme se z toho? A prý to jsou ty žluté ředkvičky. Říkám, hovno, to nejsou ředkvičky. To je cosyk z  Indie nebo z Číny.

[Boris Renner] Ono se říkalo, že na těch Dny horníků... se vozily i šusťáky, dederónky.

[Jaromír Honeš] To chci právě říct. Já jsem koupil pro Maryšku šusťák s takovým šátkem A já jsem měl hnědý šusťák s baretem. To bylo z NDR. Naši neuměli vyrobit šusťáky tenkrát. No ale jak říkám, tam byly ty banány člověče, žvýkačky americké, čokolády švýcarské.

Vždycky tam na tom účinkovali nějací známí umělci. Samozřejmě, to se pak přeneslo, jo, do divadla nebo někde a zadarmo. Když bylo hezký, krásně, tak jsme se třeba ve Frádku dívali na letecký den  nebo hrál se fotbal, Frýdek,a podobně.

No pikantnosti řeknou. Protože je to promlčené, já už jsem ze šachty víc jak  20 let, když to není ohlášené, postíhané, je to promlčené.

Tak jednou mě pozval hlavní předák,  on byl taký drobný, jemný, blondáček, ale byl dobrý.A pak byl Škovranek, a tak to už byl ras.To byl Polák, a byl to byl ras, ale tam chlapi zaráběli největší prachy. Už tenkrát, jak byly výplaty dva a půl. No, to už bylo hodně, já jsem začínal, jak byly výplaty osm set, ale nemůžu dát půl. Tak havíři měli osm, devět tisíc a oni měli dvanáct, čtrnáct. Ti ale dřeli neskutečně. Ti byly do 10 let všichni zdravotně zralí na invalidní důchod.A tam se pracovalo zase jinak, tam se jenom po rovině. Byly tam přistávané třeba 120 vozů, těch malých vozů, ne těch velkých. Ano. A oni měli ten,  je nakladáč. A on to házel za sebe tak přes hlavu. Ano, ano, ano. A točí se, jo? A to musíš umět. Tak jeden byl helfer, co tahal vrátkem ty vozy. A druhý byl tenhle. Ten měl osmičku, ten měl sedmičku, třídu.A nakládal vozy, a zas musel potáhnout a zas.A to muselo být během půl hodiny vybrané, vyčištěné, Položené pražce, položené ty kolejnice, sešrubované. Oni byli sehráni, mezi sebe nikoho nevzali. Škovránkovci to byly ta partyja.

 Telefonát, jako přes, ne rádio, což byly ty vysílačky, ale... Strojník, já jsem u strojníka, strojník je dole v rubáni, který hýbe a jezdí s pluhem a předá líce a stop, stop, jo, třeba mu dá signál, pohni tři centimetry, jo, čtyři, dva a jedna, tři, dva a jedna, jo, to ví, že má pohnout dolů nebo nahoru a kolik centimetrů oni byli, tak museli být vyškoleni. Pošli mi tu střelca, kdo tam je? Honeš, no tak pošli ho.Máš palníky Honeš, jo mám.

Oni měli střílat až k šichtě, kolem jedné hodiny. Tý brďo, co tam, co se stalo? A už jsem tušil kulišárnu. Ten jeden, to byly dva ty stroje, zakladače, Ten jeden ohnul tu lžicu tak úplně, že ty zuby byly naopak než měly být. Říká, máš červeného trochu? Kurva, já měl dvě šulky a měl jsem je napsané. Komu to napíšu, to nemůžu,…. já to zařídím říká, dej mi jednu šulku toho červeného, on to rozbalíl, on se nebal holýma rukama, ty to je jak marmeláda, ale z toho hrozně bolí hlava pak, to nesnáší spousta lidí, to bys aji odpad z toho, dej mi dva palníky, tak jsem mu dal dva palníky, které jsem potom jako, to se upsalo, to je kulišárna, to se nesmí, on to tam připlácl na ty dva zuby té lžíce, a poodešel deset metrů vzal mi strojek, já říkám, pojď kurva, nebo tě to smete .. Deset, patnáct metrů, schovaný za plechem, pozor, bum. Já myslel, že to rozstřelil, že to vyletělo. My jsme přišli, srovnané… ale on byl taky machr, krása. A jeli, už zas mohl vyjet. Neuvěřitelná věc. Než by přišli opraváři, než by to vyměnili. Ano, ano. To je půl šichty. Jasné, jasné, takže si poradil.

Nebo, ještě jednu kulišárnu řeknu . 
Dulkice  jsou takové udělané prostory, kde se sype narubané uhlí, Uhlí jede po pásech, ale přímo do duklice, ne do vozu. A z té duklice pak je dole sypač, na patře a on třeba na třetím, na čtvrtém a on jednoduše vždycky přistaví ten vůz, to jsou ty velké vozy, a sype na to uhlí a popotahuje vrátkem a sype, zastaví, sype….

Raz za čas, bo to bylo masné to uhlí paskovské, že se to tak ucpalo, že ta duklica, kde vlezlo x tisíc tun uhlí, tak kurva, jenom taký průduch, jenom takový, to bylo nalepené všecko. Mlátí do teho kladivama, šťourali do toho tyčemamá…. Taku piču..nic..ucpané.
To mě teda zavolal opravdu bezpečnostní technik a říká, pane Honeš, já to beru na sebe.

Já říkám, ale mě by zavřeli, ne vás. Už jste to dělal? Říkám, ne. Tak to udělejte a už to pak nedělejte. Navrtané dvě díry v tom uhlu. Muselo být zelen střelivo, rozlomil to jsem to – to se nesmělo lámat nikdy…,  šulka zacpaná slínem, druhá šulka, palník, zašpluchaná, pospojované ven, a teď pojďme, pojďme včeci za plentu, 50 metrů a tam připravených 50 vozů, otočil jsem to, rána jak z děla. Ale mi to připadalo tenkrát jako, že jsou dvě rány, jako buch, buch,

…a jak jsou dvě rány, to je neštěstí, to je výbuch, první řízený odpal a druhá rána je výbuch. Ale byly palníky dvojky a šestnáctky, no a já jsem už neměl jiné To by měly být buď patnáct, šestnáct nebo dva, tři. Tam už je třeba čtvrt vteřiny rozdíl a ucho to vnímá. Já se slyším. Ano. To má být bum. …Přijdeme tam, ten se smál a už to jelo. Už jely vozy a on říká, pane Honeš, teď mi slibte, že už to nikde neuděláte. No, udělal jsem to tak asi desetkrát za těch dvanáct let.

Ale vždycky metan, vždycky metan měřit. A do půl procenta metanu. Do půl procenta. Víš proč? Bylo povolené do jedného procenta na Paskově. A ve zvlášť závažných případech, to muselo být ale v technologickém postupu, takzvaný pasport. V každém pracovišti musí být pasport, jo, takový pasport, kde je napsáno, kolik může být stupňů. A dvě procenta, to může povolit vedoucí závodu. A to mohou střílet jenom záchranáři. Dvě procenta metanu. Já jsem střílel do jednoho a půl ty duklice. A takových prasáren, to bych tu... Já kdybych vykládal vzpomínky, a mě tady kámoša, co bych mě doplňoval… to bysme tu seděli celý den.